Vloženie/úprava Pondelok, 04.12.2024
Jedním z průkopníků je dr. Robert Plomin, anglický behaviorální genetik, tedy badatel zabývající se chováním ve vztahu ke genetice. V rámci části svého výzkumu se věnoval dětem. Úplně jednoduše – kladl jim otázky, jako například: „Co má společného voda a mléko?“ nebo „Ve kterém směru zapadá slunce?“ Podstatné je, že se těchto testů účastnila také dvojčata, a vyhodnocení výsledků ukázalo, že identická, jednovaječná dvojčata mají výsledky velmi blízké až téměř totožné, zatímco dvojvaječná už ne tolik. A nejvíc se liší testy dětí, které nejsou příbuzné.
To bylo pro dr. Plomina a řadu dalších vědců neklamnou známkou, že to jsou geny, které mají významný vliv na to, jak děti prospívají v testech, a tedy že geny hrají důležitou roli v inteligenci. Ovšem to je příliš obecné konstatování a anglický badatel má mnohem vyšší cíl – najít gen nebo snad geny, které jsou nositeli informace o naší inteligenci. Když si tento cíl vytkl, nebyl ještě přečten lidský genom, nicméně již byla k dispozici metoda studia DNA, takže bylo možné zkoumat alespoň části genomu od různých osob a vzájemně je porovnávat. Velmi zjednodušujeme složitost úkolu, který spočíval v tom, najít podobnosti v DNA u osob s vysokým IQ, a naopak hledat rozdíly mezi jejich DNA, a DNA osob s nízkým IQ.
Zpočátku dr. Plomin zkoumal jen malé úseky genetické informace, postupně se metody zdokonalovaly a bylo možné prozkoumat dlouhé sekvence DNA, ale čím hlouběji se postupovalo, tím větší skepse vládla. Můžeme s dr. Plominem shrnout – geny hrají roli v lidské inteligenci, studie dvojčat to potvrzují, ale patrně to jsou stovky, ne-li snad tisíce genů, které v jakési souhře tvoří to, co nazýváme inteligencí. Tedy že není jeden nebo několik málo genů specializovaných například jen na verbální schopnosti a stejně tak další skupinka zodpovědná za prostorovou představivost. Z toho podle dr. Plomina plyne, že „jestliže takto existuje mnoho genů, každý s malým účinkem, je vysoce nepravděpodobné, že by byly všechny soustředěny v jedné části mozku“. Tento vědec soudí, že spíš je v mozku jakási síť nikoli nepodobná počítačovým, která v jisté souhře vytváří naši inteligenci. K této síti se ještě dostaneme. Dr. Plomin sice přinejmenším zatím s geny neuspěl, ale přispěl k tomu, že výzkum inteligence dostal nový podnět, totiž bezprostředně sledovat aktivitu mozku, jeho různých oblastí.
Pátrání v mozku
Na to se zaměřil americký psychiatr dr. Philip Shaw. Řadu studií podnikl se školními dětmi, a měření opakoval vždy po roce. Pozornost se soustředila především na šedou kůru mozkovou, která se v průběhu dospívání mění ve tvaru a struktuře, a tento proces končí přibližně kolem dvacátého roku věku. Ukazuje se, že jsou skutečně rozdíly mezi vývojem této části mozku u dětí s vysokou a nízkou inteligencí. Podobné rozdíly byly zaznamenány také u dospělých osob: lidé s vysokou inteligencí mají některé oblasti šedé kůry mozkové nadprůměrně velké. Dr. Shaw soudí, že pozorované změny mohou být způsobeny vlivem okolního prostředí, v němž se daný jedinec vyvíjel. Na druhé straně nepopírá genetický faktor, což dokazují studie s dvojčaty.
Rozhodně však ani dr. Shaw nenašel nějaké určité místo šedé kůry mozkové, o němž by se dalo prohlásit, že to je sídlo naší inteligence. I tento vědec se uchyluje k příměru. Výsledky jeho výzkumů totiž naznačují, že určitou roli má i bílá hmota mozková. Takže jak praví dr. Shaw: „Bílá hmota je něco jako dráty. Jestliže o tom uvažujete, uvědomujete si, že inteligence opravdu potřebuje schopnost zpracování dat a rychlost; bílá hmota jako by dodávala rychlost, šedá hmota poskytuje schopnost zpracování.“ Je tu podoba s počítačem – šedá hmota je jeho srdce, procesor, bílá hmota jsou vedení, jejichž posláním je rychle spojovat celý systém.
Dalším z vědců zabývajících se inteligencí je dr. Turkheimer (University of Virginia, USA), který soudí, že „můžeme použít g pro řadu užitečných věcí, ale nevěřím, že z toho vyplývá, že je lidská inteligence jakousi jednotnou věcí nazývanou g, kterou můžeme doslovně najít v mozku“. Jak dodává, zeměpisná délka a šířka jsou také užitečné pro navigaci, ale tím není řečeno, že by na zemském povrchu byla nakreslena či jinak znázorněna tato síť. Výzkumy tohoto vědce směřují k tomu, ukázat, že v případě lidské inteligence geny neoperují samostatně, izolovaně od prostředí. Opravdu může mít gen různé efekty v odlišném prostředí.
K tomu přivedl dr. Turkheimera postřeh, že inteligenční studie s dvojčaty zahrnovaly jen málo chudých dětí, tedy z chudého prostředí. Není divu, jak sám říká „velmi chudí lidé nemají čas nebo prostředky nebo zájem, aby se zapojili do dobrovolného výzkumu“. Proto začal pátrat v dalších databázích, kde byly i děti chudých, a tak shromáždil údaje o několika stovkách dvojčat. Při jejich vyhodnocení se zaměřil na socioekonomické parametry, jako je příjem rodiny nebo vzdělaní rodičů. Ukázalo se, že u dětí ze zámožných rodin se zhruba šedesát procent kolísání hodnot IQ dalo přičíst na vrub genetické dispozice. U dětí z chudých rodin vycházelo, že genetická stránka prakticky nehraje roli. Tyto výsledky vědci opakovali za čtyři roky na základě jiných databází. Dospěli ke stejným závěrům, ovšem v těchto oblastech výzkumu není nic jednoduché.
Je pravda, že chudoba spolu s nepříznivým prostředím může ovlivnit inteligenci od mateřské dělohy do dospělého věku, obraz však loni zkomplikovali britští vědci. Nalezli totiž souvislost mezi kojením a lepšími výsledky IQ testů dítěte. Podstatné je, že toto pozorování neplatí obecně, týká se jen dětí, které mají určitý gen. U dětí bez tohoto genu vztah mezi kojením a jejich budoucím IQ není. Tím se opět potvrzuje, že v případě inteligence jde o souhru řady genů, přičemž příspěvek každého z nich nelze zatím stanovit.
Nemusíme dlouho zkoumat, abychom se přesvědčili o vlivu prostředí. Jestliže rodiče mají pocit, že dítě je nadané třeba v matematice, v dobře situované a vzdělané rodině mu koupí další knihy. Výtvarně nadanému opatří pastelky. Chudá rodina často prostě na tyto nákupy nemá. Na druhé straně geny hrají roli v dospívání a v dospělém věku, protože mohou (to zdůrazněme – všechny úvahy o psychologii nutno brát jako možnost, nikoli jistotu) vyhledávat nové zkušenosti, studovat knihy, pohybovat se ve vzdělané společnosti, což vede ke změnám v mozku. Výsledkem je, že IQ může s postupujícím věkem do určité doby narůstat. Zde se připojuje dr. Shaw: „Inteligence je jistý druh vlastnosti, která se vynořuje v mozku. Názor, že se narodíte s 15 geny a ty pevně stanoví, jak budete inteligentní a jak se bude váš mozek vyvíjet, je patrně zcela chybný.“ Tím vlastně jen potvrzuje první z Binetových postulátů.
Jsou i jiné možnosti
Přes veškerou snahu vědci zatím nejsou schopni uvést, o které všechny geny by mohlo jít, tedy které bychom mohli obrazně nazvat „geny inteligence“. Dr. Turkheimer navíc připomíná, že mohou nastat i případy, kdy hraje roli gen, jenž s duševními schopnostmi vůbec nesouvisí. Jako příklad uvádí gen, který kóduje průměr děložního hrdla ženy, kdy některé může být příliš úzké. Důsledkem bývá obtížnější porod, přičemž rodící se dítě může mít na chvilku nedostatečný přívod kyslíku. Skutečně, jak zjistil tento vědec, takové děti mívají o několik bodů nižší IQ než ty, jejichž matky mají gen určující normální průměr děložního hrdla. A jak dr. Turkheimer připomíná, prvně zmíněné děti mohou mít opět své vlastní potomky s genem vedoucím k úzkému děložnímu hrdlu. To je tedy příklad vnějšího vlivu, který nijak nesouvisí se socioekonomickým prostředím ani s tou genetikou, jíž se vědci pokoušejí připsat inteligenci. Je to gen, který je, obrazně řečeno, úplně mimo.
Zároveň to naznačuje, čeho všeho je třeba si všímat. Opravdu všeho. Výzkum lidské inteligence je navzdory desítkám let úsilí spíš stále v začátcích. Odborníci si hodně slibují od moderních metod studia genetické informace, ale pamatujme na to, že lidský genom je obrovský, a také na to, co se zatím zjistilo – je řada vlivů formujících lidskou inteligenci – a to velmi pravděpodobně o mnoha dalších ještě nevíme.
autor: Prof. RNDr. Vladimír Karpenko, CSc.
zdroj: www.prozdravi.cz , časopis Sféra
